Text projevu u příležitosti předání Ceny Karla IV.

Platí mluvené slovo.

Magnificence,

vážený pane primátore,

excelence,

vážení rektoři, děkani a profesoři,

dámy a pánové,

je to opravdu krásné déjà vu.

Jsem vděčný a mám obrovskou radost, že mohu jako Váš host opět navštívit tyto velkolepé sály uprostřed zlaté Prahy. Proto Vám, pane profesore Zimo a pane primátore, děkuji hned za několik věcí: za toto čestné ocenění, za Vaše slova uznání a také za příležitost poznat Prahu v zimě.

Na rozdíl od své poslední návštěvy před pěti lety mám totiž jako bývalý spolkový prezident o něco víc času. Mohu se tedy sám vydat po stopách Karla IV. a prozkoumat vše to, co z Prahy dělá město mimořádného evropského významu: z kulturního, náboženského, architektonického i historického hlediska.

V tuto slavnostní chvíli bych Vás rád pozval na společnou pomyslnou procházku Vaším městem, která by nám poskytla příležitost uvědomit si, jak cenné je to, co jsme si nově vydobyli již před téměř 30 lety, ale co má mnohem delší a bohatší historii: spojení Evropy ve svobodě a solidaritě a ve znamení demokracie, svobodomyslnosti a právního státu.

Naši procházku bych rád začal zde v Karolinu. Hned za rohem naproti Stavovskému divadlu vidíme překrásný gotický arkýř zdobený do nejmenších detailů propracovanými bájnými tvory a kamennými chrliči. Tento arkýř, který byl již součástí původního měšťanského domu Jana Rotleva, nás přivádí přímo k samým počátkům Univerzity Karlovy, neboť právě tato budova se 40 let po založení univerzity Karlem IV. stala prvním sídlem její Velké koleje.

Karla IV. bychom v dnešní době označili za Evropana. Byl zvolen římským císařem a současně českým králem. Jeho otec pocházel z rodu Lucemburků, jeho matka ze starého českého panovnického rodu Přemyslovců.

Alma Mater Carolina byla založena Karlem IV. po vzoru pařížské universitas magistrorum et scholarium jako první univerzita ve střední Evropě. Také v Praze se vyučující a studenti dělili podle světových stran na čtyři národy. Na Univerzitě Karlově tak rovnoprávně působili Poláci, Češi, Bavoři a Sasové, jejichž pojítkem byla latina jakožto vyučovací jazyk. Tato skutečnost je krásným dokladem toho, co bylo již před 650 lety považováno za samozřejmost. A to především vzhledem ke skutečnosti, že na univerzitě nebyli zastoupeni pouze studenti zmíněných národů, nýbrž studenti ze zemí od Itálie po Švédsko, od Maďarska až po Anglii. Díky evropským programům na podporu vzdělávání – jako je kupříkladu ERASMUS – se složení studentů, kterým budou v letošním roce v sousední Velké aule předány diplomy, sice o něco liší, přesto je však podobně rozmanité jako v době založení univerzity.

Pokud budeme pokračovat v naší pomyslné procházce, narazíme na Staroměstském náměstí na nádherné domy ve stylu italské renesance či habsburského baroka, postavené na románských nebo gotických základech. Všechny tyto stavby nás vyzývají, abychom si je prohlédli zblízka a seznámili se s jejich jedinečnými příběhy.

Skutečná krása však vzniká až jako výsledek působivé souhry různých architektonických slohů, rozmanitých kulturních vlivů evropského stavitelství. Stejně jako je tomu v oblasti hudby, kde symfonie vzniká teprve v souhře celého orchestru.

Toto by nám mohlo přijít na mysl, pokud se podíváme na náš společný evropský projekt: Některé stavby vyžadují renovaci, nutná je rovněž neustálá péče a údržba, každá epocha zanechává stopy v podobě přístaveb a přestaveb. Pro jednoho je důležitá ta a pro druhého zase ona část. Každá z nich má svou vlastní historii, symfonie však vzniká až společným působením rozdílných součástí a i velké a honosné stavby se musí zařadit do společného celku, aby se mohla rozvinout jeho skutečná krása.

I Evropská unie představuje stavbu, v níž má své místo rozmanitost, v níž je neustále zapotřebí něco vylepšovat a renovovat. Neměli bychom přitom však zapomínat na užitek a úspěch, který EU jako celek přinesla svým členům.

Vraťme se ještě jednou k nastíněnému obrazu: V důsledku blížícího se stržení jednoho z nejvýznamnějších domů vnikne bolestná mezera. Vystoupením Velké Británie z Evropské unie se unie změní a v tuto chvíli ještě přesně nevíme jak. Jsem si však jistý, že bude existovat i nadále a ani pro další generace neztratí nic ze svého kouzla – tak jako Staroměstské náměstí.

Pokud se po tomto rozlehlém náměstí rozhlédneme, upoutá náš pohled rovněž něco, co může před krásnými fasádami v první chvíli působit rušivě. Uprostřed náměstí se na mohutném žulovém podstavci tyčí bronzový pomník. Zobrazuje Jana Husa, jak se symbolicky zvedá ze spálené hranice poté co, slovy umělce Ladislava Šalouna, svou mučednickou smrtí vykoupil lidstvu svobodu myšlení a cestu k pravdě.

Hus – teolog, nadaný kazatel, děkan a také rektor této univerzity – je především symbolem akademického ideálu této doby. Bez ohledu na tradiční představy si intelektuálně osvojil okolní svět. Nechal se přesvědčit tezemi oxfordského teologa Johna Wyclifa a držel se svého názoru, ba i svého svědomí, a to navzdory veškerému odporu.

Nezdráhal se přitom ani důsledně prosazovat vlastní i české zájmy a jako jeden z mluvčích se u krále Václava IV. zasadil o vydání Dekretu kutnohorského, který znamenal konec rovnoprávnosti národů na Univerzitě Karlově, což nakonec vedlo k odchodu německých vyučujících a studentů. Zde vidíme náznaky toho, co následně po dlouhou dobu určovalo osud nejen této univerzity, ale i Českých zemí a dokonce Evropy jako celku.

Z tohoto pohledu symbolizuje proměnlivá historie Univerzity Karlovy názorně nejen to, co jednotlivá evropská náboženství, kultury a národy spojuje, ale i to, co je rozděluje.

A ti starší mezi námi navíc ještě z vlastní zkušenosti vědí, že v dobách diktatury nejsou univerzity místem svobodného ducha a humanity.

Dámy a pánové,

pokračujeme v naší procházce Prahou a nacházíme se ve stínu věží kostela sv. Mikuláše na náměstí Franze Kafky a hledíme na jeho podobiznu, která zdobí okna kavárny, jež se nachází v jeho rodném domě.

Kafka. Nebezpečí, že v myšlenkách zabloudíme do surreálního, kafkovského světa, je nyní opravdu velké. Protože se však nechci ztratit v bezpočtu možných interpretací jeho díla, chtěl bych se krátce zastavit u toho, co Kafka symbolizuje.

Franz Kafka reprezentuje onu zvláštní směsici kultur, onen židovsko-česko-německý život, který byl právě pro Prahu tak charakteristický. Nacistické zločiny – zrušení československého státu, utlačování Čechů a vyhlazování Židů – však ukončily tuto jedinečnou kulturní symbiózu v srdci Evropy. Kafka tuto nejtemnější kapitolu česko-německých a evropských dějin již nezažil.

Poslední dějství dramatu následovalo po osvobození v roce 1945, kdy museli i Němci v důsledku útěku, vyhnání, nuceného vysídlení, etnických čistek, odsunu – ať již tomu chcete říkat jakkoliv – opustit svůj domov, bez ohledu na to, zda byli vinní nebo nevinní.

Není pochyb o tom, že historie česko-německých vztahů zahrnuje mnoho utrpení. Místy může působit jako zázrak, že jsme se po tom všem dokázali opět podívat jeden druhému do očí, opět spolu mluvit a nalézt odvahu pracovat na společné budoucnosti v duchu porozumění a usmíření. Pokud budeme v duchu Václava Havla žít v pravdě, nalezneme slova a cesty, které skutečně povedou k usmíření. Je namístě poděkovat těm, kteří se na tuto trnitou cestu vydali už před námi.

Dámy a pánové,

moje virtuální procházka městem ještě nekončí, musím se totiž ještě jednou vrátit na Staroměstské náměstí.

Na obrazech, které se nám teď vybavují, jsou děla sovětských tanků. Píše se 21. srpen 1968 a vojska socialistických států se pod vedením Moskvy svou „bratrskou pomocí“ chystají násilně ukončit to, co v mnoha lidech budilo naději. Naději na reformu, která by občanům vrátila jejich základní práva a svobody, jako svobodu projevu a shromažďování, ale také svobodu v oblasti vědy, umění, kultury a médií.

Během demonstrací bylo zastřeleno téměř 100 lidí, českoslovenští vládnoucí představitelé byli donuceni znovu se podvolit Moskvě a na území Československa byly trvale umístěny sovětské jednotky. Násilné potlačení Pražského jara připravilo mnoho opozičních představitelů ve středo- a východoevropských diktaturách pod nadvládou SSSR o iluze a některým natrvalo sebralo jejich odhodlání. Naději na svobodu se však nepodařilo zcela zničit.

A pokud mluvíme o naději na svobodu, nemůžeme nezmínit Jana Palacha. Tento student Univerzity Karlovy svým upálením 16. ledna 1969 jasně demonstroval onu touhu po svobodě. Jeho pohřeb se stal masovou demonstrací a nejen pro své spolužáky, nýbrž i pro širokou veřejnost se Jan Palach stal symbolem lidí toužících po svobodném Československu. Tyto kruhy se staly zárodkem Charty 77 a dne 24. listopadu 1989 se před domem čp. 36 na Václavském náměstí shromáždily tisíce demonstrantů, aby si vyslechly politické projevy Václava Havla a Alexandra Dubčeka.

Když vzpomínáme na podzim roku 1989, vybaví se nám různé obrázky. Také jména, která jsme těmto politickým hnutím dali, se liší – mluvíme o Sametové, Zpívající či Pokojné revoluci – přesto však existuje něco, co lidi v Lipsku a Praze, ve Varšavě a Bratislavě spojuje. Je to několik desetiletí dlouhá zkušenost s bezprávím a útlakem, zkušenost se zdánlivě neomezenou mocí menšiny a zdánlivě nekonečnou bezmocí většiny. Tato zkušenost nás také učí, že může vzniknout síla, která nás z této bezmoci osvobodí. A v neposlední řadě nás spojují rovněž ty nepopsatelné pocity štěstí, když jsme oné svobody, po které jsme tak dlouho toužili, skutečně dosáhli.

Před 30 lety nás spojoval protest proti komunistickému režimu a za svobodu a demokracii. A i dnes bychom měli společně čelit veškerým pokusům podkopat demokracii a oživit zastaralý model nacionalismu.

Dámy a pánové,

tato procházka by mohla pokračovat ještě celé hodiny, například po Karlově mostě přes Vltavu na Malou Stranu a pak dál směrem na Hrad. Také bychom si mohli udělat odbočku do Židovského Města nebo na Vyšehrad. A na všech těchto místech bychom našli němé i sdílné svědky našeho společného kulturního dědictví: Evropu poezie, kritiky a vědy, vášně a víry, velkých projektů a elegantních úspěchů, svobody a duševnosti, jednotlivců i obnovené svobodné a demokratické společnosti.

Vidíme mnoho světla, ale také temné stíny, které tíží naši kolektivní evropskou paměť. Oboje, světlo i stín, patří k Evropě.

Evropa, jejíž dějiny jsou hodné připomínání, a jíž stojí za to zachovat, má budoucnost jen při zachování oněch hodnot, za které naši předkové dlouhá století bojovali.

V tomto duchu od Vás dnes přijímám ocenění, které považuji za závazek a úkol: Zasazovat se společně s Vámi o Evropu svobody a demokracie, dodržování lidských práv a solidarity.

Děkuji Vám.

Praha, dne 21. ledna 2019.