Vítejte na stránkách Ministerstva zahraničí
Mezinárodní den obětí holocaustu: odpovědnost celé společnosti
Außenministerin Baerbock gibt ein Statement zu Afghanistan, © Thomas Trutschel/photothek.de
Projev německé ministryně zahraničních věcí Annaleny Baerbockové u příležitosti virtuální vzpomínkové akce „Mezinárodní den obětí holocaustu: odpovědnost celé společnosti“, kterou uspořádala organizace B’nai B’rith International
Projev německé ministryně zahraničních věcí Annaleny Baerbockové u příležitosti virtuální vzpomínkové akce „Mezinárodní den obětí holocaustu: odpovědnost celé společnosti“, kterou uspořádala organizace B’nai B’rith International
Před třemi lety vystoupil v Německém spolkovém sněmu u příležitosti Mezinárodního dne obětí holocaustu historik Saul Friedländer. Jeho slova si pamatuji dodnes.
Mluvil o tom, jak musela jeho rodina prchat před nacisty přes celou Evropu. Jeho rodiče po nějaké době dospěli k názoru, že je taková cesta pro jejich tehdy devítiletého syna příliš nebezpečná. Proto se rozhodli schovat ho do internátu – zcela samotného.
Friedländer popisoval okamžik loučení a vzpomínal na svou maminku a tatínka. „Jak se asi museli cítit při pohledu na svého malého syna, který se, když ho odnášeli z jejich pokoje, bránil rukama a nohama, protože chtěl zůstat s nimi?“
Mnozí z těch, kteří byli ve Spolkovém sněmu svědky jeho proslovu, a já jsem nebyla výjimkou, měli v tu chvíli slzy v očích. Myslela jsem na své vlastní dcery, kterým je dnes šest a deset let. Jak bych se asi cítila, kdybych byla donucená je takto opustit?
Pravdou je, že pro někoho, kdo se jako já narodil v roce 1980 a žije v dnešním Německu, je něco takového zcela nepředstavitelné. Nemohu tvrdit, že plně chápu hrůzu a utrpení, kterou zažili Friedländerovi rodiče, on sám či jakákoliv jiná oběť holocaustu.
Díky projevu Saula Friedländera jsem však pochopila jednu věc. Chceme-li v budoucnu uchovat vzpomínku na šoa, musíme se přizpůsobit nové době. Době, kdy většina lidí tuto historickou epochu nezažila a nezná ani její přímé pamětníky, takže si jen stěží dokáže představit, jak vypadal život v období nacismu, druhé světové války a holocaustu.
Tato úloha je však nesmírně důležitá. Musíme se postarat o to, abychom nikdy nezapomněli. Dlužíme to šesti milionům židovským mužům, ženám a dětem, kteří byli během holocaustu zavražděni, ale také všem ostatním lidem, které nacisté pronásledovali. Máme morální povinnost připomínat si tyto oběti a jejich životy.
Nesmíme ale zapomenout také proto, že nám záleží na budoucnosti evropské demokracie a našeho evropského mírového projektu. Naše liberální demokracie, které se vyvinuly po roce 1945, jakož i proces evropské integrace byly reakcí na druhou světovou válku a holocaust. Jejich existence je úzce spjatá s tím, že nezapomínáme na naši temnou milost. Cituji: „Pokud si v následujících letech budeme chtít připomenout, proč bylo tak důležité vybudovat v reakci na osvětimská krematoria právě takovouto Evropu, může nám v tom pomoci jen znalost historie“, konec citátu historika Tonyho Judta.
A pro Německo to platí obzvlášť. Na zásadě „už nikdy více“ jsme Německo během poválečných desetiletí znovu vybudovali. A i dnes je tato zásada středobodem naší národní identity.
Dámy a pánové,
z těchto důvodů se nová německá vláda hlásí k zachování vzpomínky na holocaust – dnes i v budoucnu. Své odpovědnosti dostojíme, na naši minulost nezapomeneme.
Budeme pokračovat v připomínání holocaustu. Podporujeme nová muzea holocaustu, mimo jiné v Amsterodamu či Soluni. Organizujeme setkávání mladých lidí z různých zemí v rámci památníků holocaustu. A podporujeme také projekt Turecké obce v Německu, která zkoumá osudy tureckých obětí šoa.
Kromě toho se také zasazujeme o intenzivnější boj proti antisemitismu a zkreslování holocaustu – v Německu i mimo něj. Dnes v Německu znovu žije 200 000 židů a židovek a židovská komunita je pevnou součástí naší společnosti. Zdaleka ne vše je ale perfektní. Publicistka Marina Weisbandová popsala židovský život v Německu jako „ambivalentní, plný pospolitosti a solidarity, strachu a frustrace“.
Jako německá ministryně zahraničních věcí se stydím za nárůst antisemitismu v Německu. Teroristické útoky na synagogy, projevy nenávisti, otevřené útoky na Židy v berlínských ulicích kvůli nošení jarmulky, osoby, které na demonstracích nosí žluté hvězdy s nápisem „neočkovaný“ – to vše je naprosto nesnesitelné. Na takovéto činy reagujeme tak tvrdě, jak to jen naše zákony umožňují. V následujících letech investujeme do boje proti antisemitismu a nenávisti vůči skupinám osob jednu miliardu eur. Touto částkou budeme financovat různé projekty – od školení pro policisty až po kampaně na sociálních médiích.
Tato opatření jdou ruku v ruce s našimi snahami na mezinárodním poli. Pod hlavičkou Mezinárodní aliance pro připomínání holocaustu budeme pokračovat v našem úsilí v rámci mezinárodní skupiny pro boj proti zkreslování holocaustu. Kromě toho také Německo ve spolupráci s Izraelem připravilo rezoluci OSN proti popírání a zkreslování holocaustu, kterou Valné shromáždění OSN před několika dny přijalo.
Abychom mohli podporovat židovky a židy po celém světě, potřebujeme partnery, jako jste Vy. Partnery, kteří odvádí skvělou práci.
Společné iniciativy jsou důkazem našeho úzkého přátelství s Izraelem. Pro novou německou vládu je bezpečí Izraele klíčovým státním zájmem. V případě neoprávněné kritiky či nenávisti vůči Izraeli nebudeme mlčet. Podporujeme dohody, jejichž cílem je normalizace vztahů mezi Izraelem a arabskými státy a zasazujeme se o spolupráci Izraele a Palestiny. Jsme přesvědčeni, že vytvoření dvou samostatných států na základě diplomatických jednání je pro Izrael i Palestinu tím nejlepším způsobem, jak pokojně žít bok po boku.
Vážené dámy, vážení pánové,
Saul Friedländer ve svém projevu v Německém spolkovém sněmu vyjádřil naději, že bude Německo, které vzniklo v desetiletích po roce 1945, „i nadále bojovat za toleranci a inkluzivitu, lidskost a svobodu, ve zkratce – za pravou demokracii“.
Chci Vás ujistit, že uděláme vše, co je v našich silách, abychom tato očekávání splnili. Víme, že mír, svoboda a demokracie mají v Evropě historické kořeny, které musíme zachovat. Jsme si vědomi, že je naší morální povinností připomínat si všechny ty, kteří byli během holocaustu zavražděni.
Společně dokážeme naplnit heslo „Už nikdy více!“ životem, dnes i v budoucnu, a postarat se o to, že už matky a otcové nikdy nebudou muset zažívat krutý osud, které potkal rodiče Saula Friedländera – opustit své děti, aby jim zachránili život.
Děkuji.