Dne 5. ledna 2020 byla po tříleté rekonstrukci galakoncertem znovuotevřena pražská Státní opera. Na den přesně o 132 let dříve, 5. ledna 1888, se budova otevřela návštěvníkům poprvé jako „Nové německé divadlo“. Známý český spisovatel Pavel Kohout pro zahajovací večer napsal esej. V ní se ohlíží za uplynulými desetiletími – z perspektivy soužití české, židovské, německé a německojazyčné kultury, která Prahu zásadním způsobem ovlivnila nejen v rovině kultury. Jeho text je zároveň manifestem humanismu ve středu Evropy.

Pavel Kohout: Esej ke znovuotevření pražské Státní opery, 5. ledna 2020

I.

Můj bože, co to bylo za město, Praha v devatenáctém století! Češi, silní čerstvým zmrtvýchvstáním, dějinami poučení Němci, a čeští i němečtí Židé s tisíciletou zkušeností v genech. Ten osudový trojspolek dospěl s technickou podporou páry, plynu a elektřiny do vrcholné fáze, kdy úspěšná civilizace plodí svého ducha - a s ním pak svoje Múzy. Jejich templem, zvaným německy Gesamtkunstwerk, tedy Všeumění, v němž se všechny Múzy setkávají, aby sloužily vyšším principům bytí, tím bylo, je a vždycky zůstane divadlo.

Potvrdit to chce dnešní večer, kdy se tu 132 roků od svého založení tato slavná budova, omlazená špičkovou technikou při zachování nestárnoucí podoby, po téměř třech letech znovu otevře divákům. Oslaví to znovuvzkříšení hudbou mistrů, jíž byla zasvěcena, s několika připomínkami své dramatické minulosti. Tak tedy – kouzelná opono, která nám odhaluješ překvapení za překvapením,  zvedni se !

II  

V roce 1783 tu zvedla oponu scéna hraběte Nostice. Světoznámou se stala, když pro ni Mozart složil operu Don Giovanni. Po úspěchu měl pronést větu – Moji Pražané mi rozumějí! - a mínit tím Němce i Čechy. Záhy bylo divadlo nazváno Stavovským, když je koupily české stavy. Sílící Češi si po sto letech otevřeli Zlatou kapličku. Rozhodnutí postavit ještě větší scénu chtělo být důstojnou odpovědí německých i židovských občanů. Tím si Praha pořídila vlastní mezinárodní uměleckou konkurenci.

Nové německé divadlo, dílo Rakušanů Fellnera a Helmera, stavitelů desítek scén v monarchii i mimo ni, zahájilo v roce 1888 Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští. Hudbu klasiků i modernistů tu pěstovali slavní Evropané. Činohře připadlo zvláštní poslání. Zdejší prkna znamenala celý svět němčiny, když tu hostovali herci z Rakouska i z Německa, aby pilovali jednotný divadelní jazyk. Dostal název Prager Deutsch.

III.                                                                               

V roce 1914 přeřvala Múzy Velká válka. Po porážce monarchie se zrodilo Československo sedmi národů. Stavovské obsadili čeští umělci, němečtí posílili zdejší scénu. Opera zažila hvězdný čas s autory jako Strauss, Zemlinsky či  Janáček, na tomto jevišti zněly ty nejlepší hlasy.  S nástupem nacismu začalo v Říši pronásledování židů a demokratů. Mysem naděje se umělcům stala Praha, poskytla jim útočiště, možnost tvorby a mnohým i státní občanství.

Většina členů Českého národního a Nového německého divadla spojila síly k obraně demokracie. Avšak selhání vlád Anglie i Francie - Mnichovská dohoda - otevřelo nacistům přehrady. Čerství emigranti prchali do Švýcar, aby v Curychu svobodně hráli dál. Zbylí němečtí umělci stejně jako čeští zdravili vztyčenou pravicí, aby směli hrát a žít. Šest let tu život režírovala Smrt. Totální válka pak spustila opony v celé Evropě. Když se zvedly, nebylo nic jako dřív.

IV.                                                                         

Válka zdechla, ale mír se nenarodil. Němce nenáviděla Evropa tak, že odmítala i Bacha a Beethovena! Židé vyhubeni, Němci vysídleni, ze tří kultur zbyla česká a učila se žít bez inspirující ozvěny zmizelých. Tento palác se stal Divadlem pátého května na počest pražského povstání. První tři roky stvořily epochu navazující na avantgardu. Její hvězdy, skladatel Hába, dirigent Kašlík, režisér Radok a scénograf Svoboda zůstaly na evropském divadelním nebi jako stálice. Pak už nasadila společnosti náhubek totalita.

Divadlo muselo měnit názvy i vedení, aby Múzy zůstaly pod dozorem režimu, ty ale nezmlkly docela. Tvůrci dosahovali v boji s cenzurou úspěchů, které korunovala světová premiéra opery Mirandolina Bohuslava Martinů a později jeho Řecké pašije. Neúnavné pokusy o prolomení hranic nesvobody vedly k hostování operních domů z Londýna, Berlína a Vídně. Pak padla berlínská zeď a s ní celá totalita.

V.         

Čtyřicet let je méně než vteřina v dějinách lidstva, ale často celý život člověka. Dvě generace Čechů se buď přizpůsobovaly násilí, nebo naopak probouzely ke svobodě.Druhým vracela jistotu a odvahu i tato skvostná scéna. Za tu dobu se otevřela dvanácti miliónům diváků, aby je pozvedla na duchu tím, že jim připomene odpírané hodnoty a životní potřebu získat je zpět. Střídala názvy i soubory, ale ne poslání, jímž se postupně stalo rozbíjet krunýř tupého nacionalismu a připojit se k hlavnímu proudu lidstva, prahnoucího odjakživa po míru a svobodě.

Teď se konečně mohla pod názvem Státní opera Praha rozpomenout na své kořeny z doby německého humanismu a na celé generace tvůrců stejně osvícených jako odvážných. Mnohé z tehdy slavných titulů vrátila po předlouhé době na svůj repertoár a otevřela se světu stejně, jak to činilo ve svých nejlepších letech Nové německé divadlo – das Neue deutsche Theater.

VI.                                                                                   

Zkušenost je nepřenosná, i děti mudrců ji musí nabýt samy. Národy pravidelně zhloupnou a opakují staré chyby. Tu nezkušenost je možné překonat, stačí si představit, jak trudně by se nám žilo v národním dvorku ohrazeném ostnatým drátem, pod komandem šafářů často neschopných či schopných všeho, bez vědomí, že mocichtivým nejvíc brání otevřené hranice. Ty nás propojují s rodnou Evropou, jejíž státy v Unii vzájemně střeží všechny základní svobody.

Ke sboru pražských, českých a evropských kulturních institucí dnes večer znovu připojuje svůj silný hlas Státní opera. S vrcholnými výkony se přirozeně vracejí i nízké lidské vlastnosti jako žárlivost, řevnivost, sobectví či netolerance, a s nimi spojené hádky i půtky. Ale právě jejich překonáváním - bez necitlivých zásahů zvenčí! - dozrávají velká umělecká tělesa k mistrovství! Drahé Múzy, zůstaňte se Státní operou, střežte ji, chraňte ji, inspirujte ji!