Jakou perspektivu mají česko-německé vztahy? Kde by šlo ještě něco zlepšit?
Jsem velmi optimistický, pokud jde o dvoustranné vztahy,  máme toho mnoho společného, spojuje nás poloha uprostřed Evropy, jsme obklopeni přáteli, a nimiž spolupracujeme v Evropské unii a NATO na posilování blahobytu a bezpečnosti. I v oblasti kultury a hospodářství je toho hodně, co nás spojuje. Ale existují samozřejmě i výzvy, které můžeme řešit v rámci dialogu. K tomu slouží platforma „Strategického dialogu“, Česko-německé diskusní fórum, Fond budoucnosti, které vycházejí z Česko-německé deklarace z roku 1997.

Jak tento Strategický dialog probíhá? Řeší se tam pouze sporné otázky nebo spíš témata, kde lze počítat se shodou?
To celé se odehrává v devíti pracovních skupinách, které odrážejí široké spektrum témat, počínaje zdravotnictvím po bezpečnost, od migrace po energetiku. Vysoce postavení zástupci vlády se takto pravidelně scházejí, aby se vzájemně informovali o postojích a koordinovali se a pomohli tak bilaterálním projektům. Jedním z konkrétních výsledků je například česko-německá iniciativa pro celoevropskou strategii pro ochranu lesů. Dalším projektem je například uprchlický tábor v Jordánsku, který je výsledkem spolupráce v otázkách migrační politiky.

Existuje podobná platforma i mezi Německem a jinými státy?
Strategický dialog s Českou republikou je unikátní, čili s žádným dalším státem neudržujeme žádnou podobnou platformu. Velkou výhodou je, že v jeho rámci můžeme řešit širokou paletu témat, stejně tak, že probíhá kontinuálně. Jinými slovy, že například neproběhne jednou za dva roky nějaká velká společná akce směrem k veřejnosti, ale výměna názorů probíhá pořád.

Jak se na tom podepsalo dlouhé čekání na vládu nejprve v Německu a nyní i v Česku?
Tady je třeba připomenout, že naše nejsou vlády jedinými aktéry v česko-německých vztazích, takže například spolupráce v oblasti školství nebo kultury běžela normálně dál, protože to se odehrávalo v rovině příslušných ministerských úředníků.

A kde panují aktuálně největší rozdíly mezi Berlínem a Prahou? Je to u otázky migrace?
Je pravdou, že téma migrace v uplynulých dvou letech hodně dominovalo, ale i tam se podařilo nastolit konstruktivní dialog, který pak vyústil ve společných uprchlický projekt v Jordánsku, který obě strany financují mnoha miliony eur. Ale i tady se dokážeme v lecčems shodnout. Například na nutnosti posílit ochranu vnějších hranic Evropské unie, na nutnosti vynaložit větší úsilí v tranzitních a domovských zemí běženců, aby měli perspektivu i mimo Unii.

Kdy můžeme očekávat, že se sejdou kancléřka Angela Merkelová a český premiér Andrej Babiš?
Oni byli od loňského podzimu několikrát v kontaktu. Delší dvoustranná schůzka ať už v Praze nebo Berlíně zatím nebyla možná kvůli pokračujícímu jednání o vládě. Jsem ale přesvědčený, že k tomu brzy dojde.

Před několika týdny se konalo tradiční setkání sudetských Němců,kde jejich mluvčí Bernd Posselt mj. prohlásil, že si dokáže představit, že by se to setkání také mohlo někdy v budoucnu odehrát v Česku. Je to realistické? Kdy na to budou příhodné podmínky?
Sudetští Němci mají velký zájem na dobrých vztazích s Čechy. Iniciovali řadu projektů, které jsou ku prospěchu obou stran, i české. Přál bych si, aby ještě více Čechů v tom vidělo šanci. Tak může vzniknout klima vzájemné důvěry, v jehož rámci pak i takovéto setkání sudetských Němců v České republice nebude důvodem pro obavy. Ale i když třeba přetrvávají rozdíly, nesmí nám to bránit v posilování těsné a přátelské spolupráce, jak jsme se na tom dohodli v Česko-německé deklaraci z roku 1997.

Už prošla definitivně změna stanov krajanského sdružení, v němž se zřeklo majetkových nároků a proti níž spustili odpůrci sérii soudních žalob?
Při těch opakovaných hlasováních v rámci grémií krajanského sdružení se myslím docela jasně ukázalo, že existuje velmi výrazná většina sudetských Němců, kteří změnu stanov i jeho současné směřování podporují. Je politováníhodné, že jak mezi sudetskými Němci, tak i na české straně existují malé skupiny lidí, kteří to nechtějí uznat. Doufám ale, že se v dohledné době definitivně prosadí skutečnost, že si většina sudetských Němců změny stanov skutečně přeje.

Ta malá skupina na české straně, čímž mám na mysli komunisty, ale může v dohledné době získat vliv na zahraniční politiku budoucí vlády. Mohlo by se to negativně dotknout česko-německých vztahů, pokud by měl například někdo pocit, že Česko jde „příliš na ruku“ Německu?
Volby, stejně tak i následná jednání o vládě, představují něco, k čemuž nám nepřísluší se vyjadřovat. Spoléháme samozřejmě na to, že budoucí vláda bude přistupovat k řešení aktuálních otázek konstruktivně a že zůstane spolehlivým partnerem. To bylo ku prospěchu všech. Jsme otevřeni rozhovorům a doufáme, že tímto způsobem se podaří pokračovat v pozitivním vývoji posledních let.

Znamená to pro německé diplomatické zastoupení v Česku také, že musí víc vstupovat do interakce s českou veřejností?
Na něčem takovém máme velký zájem. Od svého příchodu do Prahy jsem již absolvoval řadu veřejných přednášek a diskusí a setkal se při tom s velkým zájmen. Považuji hlavně za důležité neomezovat se pouze na Prahu, ale jezdit cíleně do regionů a scházet se tam nejenom s místními politiky nebo starosty, ale i s běžnými občany a zprostředkovat jim aktuální obraz Německa.

S jak velkým zájmen jste se setkal?
Ve většině míst, kam jsme přišli, musely být přistaveny další židle, což považuji za výraz zvýšeného zájmu. Samozřejmě, že jsem dostával i kritické dotazy k tématům, kde mají obě naše vlády rozdílná stanoviska, ale vždycky se to neslo ve velmi přátelském a konstruktivním tónu a to mě dost potěšilo.

Vaši předchůdci spustili spolu s velvyslanci Rakouska a Švýcarska kampaň „šprechtíme“ s cílem posílit zastoupení němčiny ve školách. Vidíte už nějaké výsledky?
Pokračujeme v tom i proto, že počet dětí studujících němčinu v minulých letech lehce vzrostl, což nás velmi těší. Hodně také pomohlo, že na českých školách byl zaveden povinný druhý cizí jazyk, přičemž právě tam hraje němčina významnou roli. I proto v tom budeme pokračovat a chceme připravovat jazykové učitele, dávat jim k dispozici výukové materiály a zůstávat v kontaktu s Ministerstvem školství. Výuka jazyka je také důležitým tématem při mých návštěvách v českých krajích a rozhovorech s hejtmany, krajskými radními a starosty. Co mě třeba překvapilo, byla skutečnost, že někdy byl zájem o němčinu větší v regionech relativně vzdálených od Německa než v těch příhraničních, třeba na Karlovarsku.

V rámci vaší diplomatické kariéry jste působil i jako zástupce Německa při Organizaci pro zákaz chemických zbraní (OPCW). Jak si vysvětlujete, že se tento typ zbraní, který se již zdál patřit minulosti, zažívá v poslední době „renesanci“?
Světové společenství skutečně bylo už relativně daleko, pokud šlo o zákaz a likvidaci těchto zbraní. Skoro všechny státy se přihlásily k cíli vytvoření světa bez chemických zbraní. Přesto v nedávné době byly použity v Sýrii, na letišti v Kuala Lumpur a v britském Salisbury. Bohužel se nepodařilo přijít s jasnou a silnou odpovědí na tyto události, což souvisí s malou skupinou států, které to blokují. Poslední vývoj je krokem zpátky, neboť ohledně zákazu chemických zbraní byl svět dál než v případě biologických.

Může to být tím, že chemické zbraně jsou stále relativně „dostupné“?
Byli jsme svědky toho, že i teroristé měli přístup k těmto zbraním a také je neváhali nasadit. Nicméně ty poslední příklady naznačují, že původci těchto útoků jsou jednotlivé státy a to tím spíš, že použily druhů zbraní, které je velmi obtížné vyrobit a to je na tom vůbec nejděsivější. U toho je ještě třeba zmínit další trend, který s tím jde ruku v ruce: šíření falešných zpochybňujících použití těchto zbraní s cílem zvrátit fakta, posilovat nedůvěru v rámci západního společenství. Tomu ale nesmíme podlehnout, musíme zůstat solidární a neustále opakovat fakta. Není úplně smysluplné pokaždé reagovat na sebeabsurdnější zprávu, ale to, co se v rámci vyšetřování případů, kdy byly použity chemické zbraně podařilo zjistit, musíme ofenzívně sdělovat veřejnosti.

Před lety se uvažovalo, že Spolková republika odkoupí od českého státu Lobkovický palác, čili sídlo svého velvyslanectví. Z toho ale sešlo. Proč?
Ta otázka je vyřešena. Momentálně neusilujeme ani my ani česká stran o obnovení takovýchto jednání. Nájemní smlouva, kterou na palác máme, trvá až do roku 2065, s čímž jsou obě strany spokojené. My jsme samozřejmě velmi rádi v Lobkovickém paláci, na místě, které je velmi důležité pro nejnovější německé dějiny. Palác je proto symbolem změny, touhy po svobodě i sjednocení Německa. A je také magnet pro návštěvníky z Německa i Česka. Proto také pořádáme každé dva roky ve spolupráci s institucemi, jež se angažují v česko-německých vztazích, na Den otevřených dveří, který se letos bude konat 21. června.

Rozhovor vedl Robert Schuster