Projev spolkového ministra zahraničních věcí

Heika Maase,

poslance Spolkového sněmu,

u příležitosti oslav připomínajících události dne 30. 9. 1989

na velvyslanectví SRN v Praze

Praha 30. září 2019

[Platí mluvené slovo]

Vážený pane premiére Babiši,

vážený pane kolego, milý Tomáši,

vážený pane ministerský předsedo Kretschmere,

vážený pane spolkový ministře Seitersi,

milý pane velvyslanče Israngu,

excelence,

vážené dámy, vážení pánové,

v jedné z mnoha zpráv, které velvyslanectví v Praze na podzim roku 1989 poslalo do Bonnu, se píše o setkání s kolegy z velvyslanectví NDR. Zástupci NDR své západoněmecké kolegy žádali, aby „osobní automobily z NDR nacházející se v Praze byli urychleně a řádně vyzvednuty“. Obávali se totiž, že by jinak nastaly „problémy s hostitelskou zemí“, tedy s Československem. Obrovské množství opuštěných trabantů se zde v Praze stalo na podzim roku 1989 dopravním problémem.

Dámy a pánové, to, co dnes zní téměř kuriózně, nevypovídá jen o počtu lidí, kteří tehdy přes Prahu utíkali z NDR. Vypovídá to něco i o síle svobody. O odvaze, která vás uprchlíky vedla v září 1989 sem do Prahy. Zanechali jste tam všechno. Přátele, rodinu – mnohem, mnohem více než jenom trabanta.

A museli jste se rozhodnout rychle, jestli vstoupíte do proudu dějin. Osudové rozhodnutí, které v životě může nastat jen jednou. Když jste se doma rozloučili, mysleli jste, že to bude navždy. A nevěděli jste, kde skončíte. Věděli jste jen jedno: Není cesty zpátky. Rozhodli jste se tak, abyste mohli žít ve svobodě.

A to, dámy a pánové, představuje pro mne odkaz onoho pražského podzimu 1989: Kvůli svobodě, spravedlnosti a demokracii se vyplatí něco riskovat. Protože žádná z těchto věcí není samozřejmá. Tento poznatek je dnes, v dobách populistických svůdců a nacionalistických ideologů, stejně důležitý jako tehdy. Václav Havel kdysi svobodu přirovnal k moři: „Jednotlivé vlnky nemají tak velkou sílu, ale síla příboje je nezadržitelná.“ A tomuto příboji opravu nic neodolalo. Ani ostnatý drát v Maďarsku, ani plot na tomto velvyslanectví, ani berlínská zeď, která padla o několik týdnů později.

Není náhoda, že tato pokojná revoluce měla své kořeny i zde, v Praze. Právě toto město a tato země totiž celému světu ukázaly svou vůli ke svobodě už o dost dříve, na jaře roku 1968. Vůli ke svobodě, jež vyústila v „sametovou revoluci“, která spláchla komunistickou nadvládu v celé zemi.

Dámy a pánové, my Němci na to nezapomeneme! Zeď, která rozdělovala naši zemi, padla i zde, v Praze. A nejen tady, ale i v loděnicích v Gdaňsku a u hraničního plotu u Šoproně. V tomto smyslu bylo německé sjednocení evropským darem Německu. Darem, který přišel na konci století, v němž Němci Evropě způsobili nekonečné utrpení a hrůzy. Proto bych Vám, pane premiére, i všem Čechům chtěl dnes jako ministr zahraničních věcí sjednoceného Německo ve sjednocené Evropě ze srdce poděkovat.

Dámy a pánové, nejpozději rozšířením EU v roce 2004 se v Evropě propojilo, co patří k sobě. Abychom pochopili, jak široké a hluboké je dnešní partnerství obou našich zemí, stačí pohlédnout do pracovního programu, který jsme, milý Tomáši, právě podepsali. A nejde pouze o naše již tak vynikající bilaterální vztahy.

Jde také o to, abychom my, Češi a Němci, přispěli k soudržnosti Evropy. Právě my nesmíme připustit, aby v Evropě vznikaly nové příkopy – ať už mezi západem a východem, nebo mezi severem a jihem.

Nakonec v tomto světě uspějeme pouze tehdy, když budeme jako Evropané držet při sobě. Jak bychom se jinak mohli vypořádat s velkými globálními výzvami, jako je globalizace, klimatické změny, digitalizace nebo migrace? Podzim roku 1989 ukázal, co Evropa dokáže, když se nám podaří ve svých myšlenkách i činech překonat národní hranice. Jakou pozitivní sílu my Evropané dokážeme vyvinout, když se postavíme za své ideály.

Využijme tuto sílu k posílení Evropy! Češi a Němci, bok po boku.

V srdci Evropy a s Evropou v srdci!

Děkuji vám a přeji vám hezký večer!