1. Proměnlivá historie německé národní hymny

Hymna je slavnostní píseň. Národní hymna měla dříve především oslavovat vládnoucího panovníka – přinejmenším tomu tak bylo v 18. století, kdy přišly první národní hymny do módy. Později se etablovala většina stále platných hymen jako následek revolučních povstání nebo národních bojů za svobodu, jak tomu bylo ve Francii, Polsku a USA. Přiměřeně silná zůstala jejich symbolická moc pro obyvatele jejich států. A proto jsou do dneška tyto populární slavnostní zpěvy nezlomitelnou, sebevědomou tradicí národa.

Jinak tomu bylo v Německu po skončení poslední světové války: ústava Spolkové republiky Německo se v roce 1949 zřekla ustanovení národní hymny.

2. Vznik textu a melodie

Autor textu August Heinrich Hoffmann von Fallersleben (1798-1874) byl profesorem literatury.Text „Lied der Deutschen“ napsal v srpnu 1841 během letní dovolené na ostrově Helgoland, který tehdy patřil Anglii. O něco později, 4. září, uveřejnil vydavatel Friedrich Campe v Hamburgu prvotisk.Melodie byla přejata od Josepha Haydna: „Gott erhalte Franz den Kaiser, Unsern guten Kaiser Franz“. I německá národní hymna tedy poklesla co se týká její melodie na velebení monarchy.12. února 1797 byla píseň poprvé uvedena k narozeninám rakouského monarchy Franze II. jako „Císařská hymna“.

Hoffmann von Fallersleben orientoval se svým textem zaměřil na jednotu německého národa, což v jeho době působilo jako utopie. Neboť oblast, v níž se všude mluvilo německy, sestávala od roku 1815 z celkem 39 jednotlivých států (jedno císařství, pět království, jedno kurfiřství, sedm velkovévodství, deset vévodství, jedenáct knížectví a čtyři svobodná města), které se na Vídeňském kongresu sjednotily do Německého spolku. Neexistovala žádná společná hlava státu, žádná jednotná správa a zákonodárství, žádná hospodářská a celní jednota ani jednotné vojenství.

Především kritičtí intelektuálové proto veřejně požadovali zrušení systému malých států a knížeckých majestátů a založení jednotného německého státu.

Píseň poprvé veřejně zazněla 5. října 1841 u příležitosti pochodňového průvodu v Hamburgu.

3. Das Lied der Deutschen (Píseň Němců) na cestě k národní hymně

Přesto to ještě trvalo až do založení Bismarckovy říše v roce 1871, kdy „Deutschland, Deutschland über alles“ skutečně získalo lidové rozšíření. Ale pro národní hymnu to ještě nestačilo. „Wacht am Rhein bylo nyní vystřídáno písní „Heil dir im Siegerkranz, Herrscher des Vaterlands!“ Poprvé oficielně zazněla německá hymna v roce 1890, kdy se Helgoland vrátil opět Německu výměnou za africký ostrov Sansibar. 11. srpna 1922, přesně 81 let od jejího vzniku, povýšila první sociálnědemokratická vláda píseň „Lied der Deutschen“ na národní hymnu. Nebylo však při tom použito slovo národní hymna. Říšský prezident Friedrich Ebert toto zdůvodnil na jednom slavnostním proslovu takto: „Jednota a právo a svoboda! Tato tři slova z písně básníka měla význam v dobách vnitřní roztříštěnosti a potlačování touhy všech Němců; měla by nás i nyní doprovázet na naší tvrdé cestě k lepší budoucnosti...“ Nicméně to musí působit jako hořká ironie osudu, že tím právě sociální demokraté dali Hitlerovi státní hymnu včetně její neblaze zneužité první sloky. Pouze několik týdnů po převzetí své moci ji vedení NS spojilo s bojovou písní SA. V budoucnu zněla po první sloce hymny (dvě další byly nyní zakázány) oficielně Píseň Horsta-Wessela.

Se zánikem Říše se dostala na index i Píseň Němců. Spojenci ji zakázali. Očividně však podcenili vytrvalost Němců, jak později připustil první Spolkový prezident Theodor Heuss. Proto poslance více stran požadovali už krátce po založení Spolkové republiky, aby byly znovu prohlášeny za národní hymnu všechny tři sloky.

Heuss oproti tomu chtěl zviditelnit nový demokratický začátek novou hymnou. Tak nejprve v srpnu 1950 nahradil hymnu melodií „Ich hab´mich ergeben“. Zároveň pověřil básníka Rudolfa Alexandra Schrödra a skladatele Carla Orffa, aby Němcům napsali novou hymnu. Protože Orff odmítl, zastupil ho Hermann Reutter a vytvořil novou národní hymnu „Land des Glaubens, deutsches Land“. Původně byla uvedena na Silvestra 1950. Ale u národa něměla žádný ohlas. A ještě více: na podzim 1951 se tři ze čtyř západních Němců vyslovilo za udržení hymny. Téměř třetina lidí se přimlouvala, aby se třetí sloka zpívala místo první. Ale stále však platil zákaz spojenců na celou hymnu.

Spolkový kancléř Konrad Adenauer to pocítil už v dubnu, když v parlamentu demonstrativně zanotoval starou hymnu – a okamžitě vzbudil politickou pozornost. Přesto se nakonec kancléř prosadil. Sjezd strany CDU v Karlsruhe v říjnu 1951 jednohlasně odsouhlasil, že požádají Spolkového prezidenta Heusse, aby klatbu nad hymnou zrušil. Aspoň třetí sloka měla nadále navázovat na německou traditi.

V květnu se v dopisech s Heussem prosadil: při státních příležitostech byla opět zpívána třetí sloka písně Hoffmanna von Fallersleben. Ale jestli jen tato znovu získala úctu národní hymny nebo celá německá národní hymna, o tom se přeli znalci práva bezvýsledně 38 let. Až v březnu 1990 ustanovil soudce Ústavního soudu, že pouze třetí sloka je „chráněna podle trestního práva“. Proto tedy stále chybí formální zákon o státní hymně Spolkové republiky Německa. Pouze tehdejší Spolkový prezident Richard v. Weizsäcker se v listopadu 1991 shodl v korespondenci s kancléřem Kohlem – opírajíce se o historickou korespondenci mezi Heussem a Adenauerem před 40 lety – že bude třetí sloka německé národní hymny prohlášena za hymnu znovusjednocené republiky.

Zdroj: www.bundesregierung.de